Vydatná snídaně
Byli jsme v zoufalé situaci. I kdybych spícího obra propíchl mečem, kdo odvalí přetěžký kámen? Rozhodl jsem se proto vyčkat, přestože si dal Kyklop po probuzení k snídani další dva muže. Když pak vyvedl na pastvu ovce a jeskyni na nějaký čas opustil, rychle jsem popadl olivovou větev a zašpičatil ji. Pak jsem její konec opálil v ohni a schoval ji pod hromadu hnoje.
Večer se obr vrátil znovu hladový jako vlk. Ztratil jsem další dva mořeplavce. Měl jsem ale plán: „Pořádnou večeři je třeba zapít dobrým vínem. Třeba k nám pak budeš shovívavější,“ zakřičel jsem na obra a nabídl mu velký džbán vína. Naštěstí jsme ho s sebou přinesli dostatek. Polyfémovi očividně zachutnalo a mohutně se napil podruhé i potřetí. „Takový božský mok jsem ještě neochutnal. Je lahodnější než mléko mých koz. Prozraď mi své jméno, člověče!“ zaburácel a se zájmem si mě prohlížel.
Pomoc, vražda!
„Jsem Nikdo! Říkají mi Nikdo!“ odpověděl jsem bez váhání. Obr se už potácel omámený silným vínem. „Hmmm,“ zaburácel znovu, „tebe sežeru jako posledního. Líbíš se mi, Nikdo! Ale teď se mi chce spát.“ Natáhl se na podlahu jak široký, tak dlouhý, a začal chrápat. „Přišla naše chvíle,“ zašeptal jsem na spoluvězně a rychle vložil hrot olivové větve do ohně. Když byl rozpálený do ruda, vrazili jsme tyč vší silou do obrova oka. Zasyčelo jako had připravený zaútočit. Zrůdný Kyklop začal strašlivě řvát a máchat kolem sebe rukama. Kameny padaly ze stěn jeskyně a mocně duněly. „Oslepili mě, oslepili!“ křičel zoufale na všechny strany. Z okolních jeskyní se začali sbíhat jeho druzi a ptali se: „Kdo tě oslepil, pověz, kdo, Polyféme?“
